Na začátek chci říct něco o lidské velikosti. Před nějakou dobou jsem četl texty od Kungtse. Když jsem je četl, pochopil jsem něco o lidské velikosti. To co jsem pochopil z jeho textu bylo: To, co je největší v člověku je to, co jej dělá rovnými s jinými lidmi. Vše ostatní, co vybočuje – povyšuje či ponižuje vůči tomu, co mají všichni lidé společné nás dělá menšími. Když tohle víme, můžeme objevit hluboký respekt pro každého člověka.
Samozřejmě lidé jsou různí. Ale přesto stejní. Vysvětlím to na příkladu. Když se narodí dítě, má dva specifické rodiče. Nemůže mít jiné rodiče. Může mít pouze tyto dva rodiče. Nicméně tito rodiče jsou pro tohle dítě ti nejlepší. Nemůžou být lepší rodiče. Oni jsou ti správní pro toto dítě.
Někteří lidé si stěžují na rodiče. Přejí si, aby byli jiní než jsou. Tímto způsobem si nemohou od rodičů vzít to, co jim skutečně dali. Když se podíváme na své rodiče, pak vidíme, že za nima stojí jejich rodiče, a za nima jejich rodiče a další rodiče a pokračuje to do mnoha generací. Stejný život proudí skrze všechny dokud nedosáhne až k nám. V podstatě nezáleží na tom, jací ti lidé byli v reálném životě.
Jestli byli tím, co nazýváme dobrými lidmi, nebo tím, co nazýváme špatnými lidmi, jestli se starali o své děti nebo je možná zanedbávali. Pokud se týče předávání života, byli stejní. Není mezi nima rozdíl. Život plyne neporušený mezi všemi těmi generacemi. Žádný z těchto rodičů nemohl nic ubrat ani přidat tomuto životu. Tak všechny děti skrze tyhle generace dostaly stejný život.
Můžeme se podívat na své rodiče a vidět, že život přišel z velké dálky, pak můžeme vzít život, tak jak plynul skrze naše rodiče bez váhání. Tímto jsou rodiče velcí a děti malé. Rodiče dávají, děti berou. Když se podíváme na rodiče tímto způsobem, můžeme je ctít jako rodiče, ať jsou jacíkoliv. Když to děláme, cítíme se bohatí. Naše srdce se otvírá a my cítíme sílu. To je velmi jednoduchá pravda. Když si toho budeme všímat, a přijmeme to, jak moc se změní náš život.
Skrze rodinné konstelace jsme vynesli na světlo, co to vlastně znamená, když ctíme rodiče tímto způsobem. A vlastně každá terapie začíná uctíváním rodičů. A kdo je dobrým terapeutem? Dobrý terapeut ctí rodiče svých klientů. Nikdy nedovolí, aby někdo obviňoval své rodiče. Protože jakmile někdo obviňuje rodiče, tak už není ve spojení s proudem života.
Tahle jednoduchá pravda je pro mnohé nová. Můžete si všimnout, že mnoho psychoterapií a psychoterapeutů straní svým klientům proti jejich rodičům. Ale nikdo nemůže být sám se sebou v mírů dokud není v míru se svými rodiči. Když potkáte depresivního člověka, můžete vždy zjistit, že odmítá jednoho z rodičů. Deprese se vyléčí, když je veden ke smíření s oním rodičem.
Teď řeknu něco k rodinným konstelacím. Co to znamená? Především je to jen metoda. Když má klient problém, terapeut se ho ptá na události v jeho rodině. Ale neptá se na otce, nebo na matku, jestli byli dobří nebo špatní. Zkušenost z rodinných konstelací ukazuje, že to není důležité. Jak jsem již řekl předtím, nezáleží na tom jací jsou naši rodiče, život od nich dostáváme naplno.
V rodině se berou v úvahu jiné věci. Například když někdo v rodině není považován za rovnocenného. Ukazuje se, že v některých rodinách je nějaký člen vyloučen. Rodiče se mohou rozzlobit na dítě a už o něm nechtějí nikdy slyšet. Nebo dítě odmítne své rodiče. Už nepatří do jeho rodiny. A někdy se v rodině může stát něco, co způsobuje strach. Například když žena zemře při porodu, mnozí členové rodiny z toho dostanou strach. Třeba kvůli tomuto další ženy v rodině budou mít strach přivést na svět dítě.
Výsledkem je, že často tato žena už není považována za člena rodiny. Tímhle způsobem je vyloučena. Její správné místo v rodině ji bylo upřeno. Nebo když zemře dítě při porodu, už se o něm nikdo nezmíní. Ale ono je členem rodiny. Někdy chtějí mít rodiče další dítě jako náhražku za to mrtvé. A když se dítě narodí, už si nevzpomenou na to zemřelé. Toto jsou důležité události v rodině. Nebo když se stala sebevražda, o tom člověku, který se zabil, se již v rodině nemluví. Nebo se na něj další členové rodiny zlobí. Takhle je vyloučen.
V takové rodině není všem členům dána rovnocennost v právu náležet do rodiny. Někteří se chovají, jako by měli větší právo. Ta základní rovnost již není podporována.
Co se pak děje v takové rodině? Později, někdy o několik generací později, se najednou dítě chová jako člověk, který byl předtím vyloučen. Nebo vede podobný život, jako ten vyloučený člověk. Tohle dítě ale neví nic o tom, co se kdysi stalo. Tak se ukazuje, že členové rodiny jsou součástí čehosi většího, nebo větší duše, která je spojuje, či kolektivního vědomí, které je všechny vede jedním směrem. Tahle vyšší síla netoleruje, aby byl někdo vyloučen. Chce dát právo těm vyloučeným tak, že přiměje jiného člena rodiny aby opakoval jeho život. Tak je pozdější člen rodiny identifikován s dřívější osobou. Tohle nazýváme zápletkou.
Nikdo si to ale neuvědomuje. Je to úplně nevědomý proces. Skrze rodinné konstelace je možné tyto zápletky vynést na světlo a najít řešení, aby se lidé mohli z této zápletky osvobodit.
Řeknu krátce něco k rodinným konstelacím. Klient si vybere se skupiny zástupce za členy své rodiny a postaví jednoho po druhém do vzájemného vztahu. Když je rozestaví, může být najednou překvapen z toho, co vidí. V tom prvním rozestavení už se obvykle ukáže něco skrytého. Například můžeme vidět, že nějaký člen chce rodinu opustit. A když jsou zástupci rozestaveni, vidíme, že cítí jako jako lidé, které reprezentují, aniž by je znali. Takže vědí o lidech, které neznají. To vypovídá něco o lidském založení. Nejsme jen sami za sebe, jsme propojeni s mnoha jinýma velmi nevyzpytatelným způsobem. To co také vychází při rodinných konstelacích na světlo je, že na konci jsou si všichni v rodině rovni. Nikdo není lepší, nikdo horší. Takže nakonec můžeme být velmi pokorní a přijmout své místo v rodině. A tím, že přijmeme naše správné místo v rodině se cítíme dobře a svobodně.
Asi bych teď mohl provést ukázku rodinné konstelace.
Následuje ukázka rodinné konstelace páru, který adoptoval dítě.
V rodinných konstelacích je moc důležité, aby terapeut neměl žádné slitování s těmi, kteří jsou vinni. Když taková matka přijde k psychoterapeutovi, kolik psychoterapeutů ji polituje. Co se děje když je taková matka litována? Jaký je pak přístup k dítěti? Dítě nelituje nikdo. Takže v rodinné terapii dá terapeut nejdříve místo v srdci tomu, kdo nejvíce trpěl. A to je dítě. Hledá řešení pro dítě, a neodebírá zodpovědnost těm, kteří byli k dítěti krutí. Není to ale odsuzování rodičů. Neznáme okolnosti. Přesto oni jsou rodiči a jsou za dítě zodpovědní. Pravda byla taková, že oni dali své dítě pryč navždy.
Když je pravda zakrývána, například když matka řekne dítěti: "Víš, tenkrát jsem jsem musela chodit do práce a nemohla jsem se o tebe starat", pak se ona chová jako dítě a dítě se musí chovat jako rodič, starat se o ni. Realita je prostě překroucena. Tak terapeut nemá mít strach říct pravdu takovou, jaká je a stát tváří v tvář lidem s pravdou takovou, jaká je.
Tady stáli tváří v tvář pravdě rodiče. Dítě stálo tváří v tvář pravdě, a adoptivní rodiče také. Adoptivní rodiče museli uznat, že dítě je vlastně loajální vůči svým vlastním rodičům. Až tehdy, když se dítěti povedlo oddělit se čistě od svých vlastních rodičů, mohlo se obrátit ke svým adoptivním rodičům.
Hodně adoptivních dětí se zlobí na své vlastní rodiče, že se jich vzdali. Ale oni nezaměří svůj hněv na vlastní rodiče, nasměrují svůj hněv na ty adoptivní. Tohle je dost obtížné.
Následuje ukázka videa
To byl docela jednoduchý příklad rodinné konstelace, ale ukázal některá důležitá témata. Teď vám chci říct něco o aplikaci rodinných konstelací obecně.
V rodinných konstelacích vychází na světlo dynamika, která způsobuje neštěstí, nemoci, nehody, sebevraždy, zločiny. Nejdříve musíte vědět, že dítě je svázáno se svými rodiči velmi hlubokou láskou. Dítě nemá větší touhu než patřit ke svým rodičům. Když dítě cítí, že rodič něco potřebuje, je ochotno ze slepé lásky obětovat vše, dokonce i život. Například když dítě cítí, že matka zemře, řekne: "Zemřu místo tebe." Pak dítě onemocní, nebo má smrtelnou nehodu. Nebo když dítě cítí, že otec odejde z rodiny, řekne: "Zmizím místo tebe." Takové dítě si vytvoří třeba anorexii. Anorektická dívka ve svém srdci říká: "Raději to budu já, kdo by měl zmizet než ty, můj milý tatínku."
V psychoterapii je rozšířená teorie, že anorexie souvisí s matkou, že vztah k matce je nějakým způsobem narušen. Ale rodinné konstelace ukazují, že to obvykle souvisí s otcem. Otec chce odejít z rodiny a dívka říká: "Udělám to za tebe."
A teď, co s tím dělat? Když postavíme rodinnou konstelaci a otec je v ní přítomen, nechám dítě konfrontovat s otcem, dívat se na něj a říci: "Odejdu místo tebe." Co se stane s otcem, když to slyší? Může teď odejít? Ne. A když to vyjde na světlo, může říci dítěti: " Zůstanu a máš mé požehnání, když zůstaneš živá." Tímto způsobem může být anorexie vyléčena, takhle jednoduše.
A taky existuje bulimie. To znamená, že dívka - je to obvykle dívka - jí a pak zvrací. Nejdříve jí a pak zvrací. Velmi často bulimie následuje anorexii. Co bulimie, vlastně bulimie v takovém to případě znamená? Znamená to, že když jí, říká „Zůstanu naživu.“ A když zvrací, říká: „Zemřu.“ Takže ze z těch potíží nedostala. Řešením je, když chce zvracet, říci: „Budu žít.“ Pak možná přestane zvracet.
Máme bulimii také v jiném kontextu. Tu běžnější bulimii, ne spojenou s anorexií. Jaká je rodinná dynamika v takovém případě? Když se podíváme blíže na takovou rodinu, můžeme si všimnout, že matka říká – ne otevřeně, ale sděluje svým dětem – „Neberte nic od táty, můžete brát jenom ode mne.“
Řeknu vám, jak jsem na to přišel. Byla tu dívka s bulimií jejíž matka říkala svým dětem: „Váš táta vám nedává jídlo.“ A proto tajně pro děti vařila a otec o tom neměl vědět. Z tohoto jsem našel řešení, pro tento druh bulimie. Poradil jsem té dívce s bulimií: „Kdykoli budeš mít záchvat jedení, kup si všechno, na co budeš mít chuť, polož to na stůl, dívej se na to a pak si vezmi malou lžičku, a představ si, že sedíš tátovi na klíně. Pak si trochu ochutnej, představ si že se díváš na tátu a řekni mu: U tebe to jídlo chutná opravdu dobře.“ Už jen tato myšlenka vyléčila mnoho dívek s bulimií. Všechno tohle vychází na světlo skrze rodinné konstelace.
V mnoha rodinách se stala sebevražda a lidé říkají: „On se zabil kvůli tomu, nebo tomu..“ Ale ty udávané důvody většinou nejsou pravdivé. Když postavíme rodinnou konstelace, ukážou se jiné věci. Dám vám příklad.
Jeden starý muž, doktor, mi říkal, že jeho čtrnáctiletý syn se jedné noci oběsil. To bylo před mnoha lety a ten starý muž za to stále cítil vinu. Poslal ho koupit nějaké jídlo. A syn jídlo přinesl a pak ho rozházel všude po schodišti. Otec se na něj rozzlobil a udeřil ho. A další noc se dítě oběsilo. To se stalo před mnoha lety a starý muž stále cítil vinu, za tento čin. Za pár měsíců přišel na další seminář a o přestávce jsme spolu hovořili. Najednou si vzpomněl, že pár dní, než se syn oběsil, řekla matka u večeře rodině, že je těhotná. Dítě reagovalo panicky: „Vždyť nemáme v domě dost místa!“ Proto se oběsil. Udělal místo pro to další dítě. Když to starý muž uviděl, začaly stékat slzy po jeho tvářích a po chvíli mi řekl: „Cítím hluboký klid.“
Většina sebevražd je páchána z lásky, nebo z touhy následovat někoho do smrti. Například koho matka zemřela při porodu, má velkou touhu svou matku do smrti následovat. Onemocní, mají nehodu a někdy se zabijí. Nebo když vidí, že někdo v rodině se chce zabít, udělají to místo toho člověka.
Jednou jsem měl na semináři velmi zvláštní případ. Žena, která byla druhou manželkou svého muže si postavila rodinu. První manželka jejího muže spáchala sebevraždu. Postavil jsem zástupce jejího muže před jeho první ženu, která spáchala sebevraždu. Když tam stál, padl na kolena, plazil se před ní objímal její nohy a hlasitě plakal. Byl to vlastně on, kdo chtěl spáchat sebevraždu a jeho žena to udělala za něj.
Mám vám říct více příkladů o dynamice rodinných konstelací? Máte ještě dost síly? Ještě něco vám povím. Asi o nemocných s rakovinou. Ale myslím, že ohledně nemocných rakovinou, Netra se podělí o osobní zkušenost.
Jeho otec měl rakovinu. Netra sestavil konstelaci už v nemocnici a jeho otec sám v té konstelaci účinkoval, i když sotva stál na nohou. Po konstelaci byl velmi šťasten, a zpíval ve své posteli. Krátce nato ve velkém klidu zemřel.
Hellinger k Netrovi: Jsem si jist, že tvůj otec bude přítomen a požehná všemu, co tady děláš.
Následuje konstelace zdokumentovaná na videu.
Jestli ještě stále mát dost síly, můžete klást otázky.
Otázka: Chtěl bych slyšet více o rakovině v rodinné konstelaci.
U nemocných rakovinou velmi často vidíme, že chtějí zemřít. Říkají, že s rakovinou bojují, ale hluboko uvnitř si přejí zemřít. Jedna velmi běžná dynamika, kterou jsem vypozoroval u žen je, že jsou ve válce se svou matkou. A tak velmi často, když pracuji se ženou s rakovinou prsu, nechám ji konfrontovat se s matkou. Nedávno jsme měli konstelaci, kde jsme to udělali. Ale bylo to trochu jinak. Žena s rakovinou padla na kolena před svoji matku a její matka se na ni nepodívala. Přešla kolem své dcery a dívala se na něco jiného, dívala se do země. V rodinných konstelacích, když se někdo dívá do země, dívá se na mrtvého.
Tak jsem vybral zástupce a nechal jsem ho lehnout si na záda před matku. Ona sevřela pěsti. Tak jsem se zeptal té nemocné ženy, co se v rodině stalo. Řekla, že bratr její matky zabil svou snoubenku. Z konstelace jsme poznali, že její matka o tom věděla a souhlasila s tím.
A teď, co se děje s takovýmto člověkem? Cítí se provinile a svým způsobem vědí ve svém srdci, že by si také zasloužili smrt. A pak její dcera ve svém srdci řekla: „Zemřu místo tebe.“ A proto si vytvořila rakovinu. To bylo to skryté pozadí její nemoci.
Ale vrátím se k příkladu žen a jejich matek. Velmi často dělám velmi jednoduché cvičení. Řeknu jim ať si kleknou před svou matku a pokloní se jí až k zemi z respektu k ní. Hodně žen s rakovinou prsu to nemůže udělat. Mají takový odpor uctít svou matku, až se ujasní, že raději zemřou než aby ji uctily. Samozřejmě ale nemůžete říci, že každá žena s rakovinou prsu má potíže se svou matkou. To není pravda.
V docela dost případech jsem to ale viděl.
Dám jiný příklad. Jednou jsem měl seminář pouze pro pacienty s rakovinou a pracoval jsem s jednou ženou. Nebyla koncentrovaná a proto jsem musel konstelaci přerušit. Výsledkem bylo, že se na mě rozzlobila. Ale velmi často, když konstelaci přeruším, je to terapeutický zásah. Další den byla docela změněná. Přišla a řekla, že musí něco sdělit.
Vzpomněla si, že hned po té, co jí byl operován prs, právě když se probudila z narkózy, přišla za ní dcera a řekla:“Mami, slyšela jsem v našem domě plakat dvě děti.“ Přinesla dvě panenky a dala je na rameno své matce a řekla:“Přinesla jsem ti ty dvě děti.“ Ta žena okamžitě věděla, kdo ty děti jsou. Dvě děti potratila. Pak jsme mohli postavit konstelaci. Mohla se na tyhle dvě děti podívat a dát jim místo ve svém srdci. Za pár let jsem ji náhodou potkal a ona řekla: „Mám se dobře.“
Otázka: Jak jsi objevil nebo vyvinul tuto metodu?
Vše je založeno na pozorování. Nemám o tom žádnou teorii. Viděl jsem tisíce rodinných konstelací a vyměňoval jsem si mnoho zkušeností a pozorování s jinými kolegy, kteří také konstelace dělají. Našli jsme některé základní pravidla, která v rodinách fungují. Ale nemůžete je použít jako teorii. Ukazují směr, ale každá rodinná konstelace je jiná. Nemůžete se spolehnout na předchozí konstelaci a aplikovat ji na další. Existují samozřejmě podobnosti, musíte se však na ně dívat pokaždé nově. A tak se terapeut nikdy nepřestává učit.
Terapeut si musí také vyvinou jistý osobní přístup, aby tuto práci mohl dělat. Vystavuje se situacím aniž by měl nějaký záměr. Podívá se na konstelaci, otevře se jí a neví co má dělat. Jen čeká, a nemá žáden strach z toho, co se může ukázat. Důvěřuje vyšší síle. Je to velmi blízko přístupu, který Lao´c popsal v královském Tao. Neděláním se něco stane. Najednou zahlédne další krok, nebo uslyší větu, kterou má klient říci, tak jako jsem to udělal já, když si zastupoval tu dívku. Ty věty nejsou vymyšlené. Přijdou najednou z hloubky, a když jsou vyřčeny, mají sílu. A tak rodinné konstelace jsou také uměním. Po nějaké době, když to léta děláte, můžete zmoudřet.
Otázka: Proč nevracíš zástupce ze svých rolí?
Nedělám to, protože jako zástupci mají jedinečnou zkušenost. Ta žena, co reprezentovala dívku, se nikdy nebude cítit jako adoptovaná. Ve svém životě to zažít nemůže. Ale jako zástupce tady v konstelaci to může zažít. Něco tím získala. To samé platí pro ženu, která zastupovala pravou matku. To byla živá zkušenost. Tak proč bych jim to měl brát? Jen když má někdo zastupovat něco velmi bolestného, pomáhám jim rozloučit se s tou rolí.
Otázka: Jaká je dynamika incestu?
Mluvit o tom by bylo nejméně na hodinu. Ale hlavní věc je, že když se stane incest, je dítě spojeno s pachatelem. Má ho rádo. Ale nemůže to ukázat. A tím s ním zůstává spojeno. Incest má obvykle dva pachatele. Jeden je vidět – obvykle muž, a jeden, co zůstává skryt – to je matka. Velmi často chce žena muže opustit, skončí s ním vztah. A pak ji nahradí dcera. Velmi často je toto skrytá dynamika incestu.
Přednáška byla přeložena z webu www.hellinger.com